o ženách a technice

aneb " Co muži nesnáší"

Ženy mají  schopnost "přehazovat"  či  "věšet"  se na někoho, kdo řeší problémy za ně, většinou technické povahy ( jsme ale technická civilizace) až neuvěřitelným způsobem, pro nás muže  většinu zcela až nepochopitelným. Byl jsem  před lety  svědkem zvláštní situace,  několik metrů vedle naší  jachty  se ve  vážně nepříjemných velkých vlnách  v Chorvatsku  kolébal  motorový člun. Došel mu benzín v jedné z nádrží a než stačili  přepnout na druhou, motor se z kašlánim zastavil. Ve člunu byl  jeden  muž se svojí manželkou. Čekali  jsme až znovu nastartuje a že pojedeme zase dal. Muž přepnul na druhou nádrž, napumpoval palivo  a protože  motor  měl občasné problémy ze starterem, pokoušel se  nastartovat  cca 40 Hp  silný přívěsný motor nouzovým způsobem, prostě roztočením setrvačníku  motoru šňůrou. Nic jednoduchého ani  příjemného  na klidné vodě, natož ve skoro 1,5m vlnách. Asi po 10 minutách sedl   vyčerpán na bok lodi a  do větru zvolal:  "zkus nastartovat"   a zepředu, kde jeho žena klidně seděla a čekala na věcí příští se ozvalo : "kde je startér ?"   ze zadu od zrcadla člunu následovalo : " už 8 let máme tento člun a ty nevíš, kde to má startér ? ! "     ano nevěděla, stačilo jí že má muže a  ten ví, kde je startér......

ale daleko lépe a výstižněji popsal  stejný problém  

John Wyndham

ve Dni Trifidů

tak příjemné počtení, je na něm hodně pravdy...

 

……Byli jsme pořád zabrání do hovoru, když tu se znenadání rozsvítila elektrická světla. Dívka k nim zdvihla oči s posvátnou hrůzou někoho, kdo byl právě svědkem zjevení. Sfoukla svíčky a co chvíli pak ustala v šití a pohlédla na žárovky, jako by se chtěla ujistit, že jsou stále na svém místě.

Po několika minutách se přiloudal Coker.

„Předpokládám, že tohle je tvoje dílo, co?“ řekl jsem a kývl hlavou ke světlům.

„Jo,“ připustil. „Mají tady svou vlastní elektrárnu. Určitě v ní využijeme benzín líp, než když ho necháme vypařit.“

„To jako chcete říct, že jsme mohli svítit celou dobu, co jsme tady?“ zeptala se dívka.

„Kdybyste se ovšem obtěžovali spustit motor,“ řekl Coker, s očima upřenýma do její tváře. „Proč jste ho nezkusili zpustit, když jste chtěli světlo?“

„Já ani nevěděla, že tady něco takového je, a vůbec, vždyť ani motorům a elektřině nerozumím.“

Coker ji zamyšleně pozoroval.

„A tak jste tu radši seděli potmě,“ prohodil. „A jak dlouho chcete zůstat naživu, když tady klidně sedíte potmě, místo abyste dělali, co je zapotřebí?“

Cokerův tón se jí viditelně dotkl.

„Je to snad moje chyba, že na takovéhle věci nejsem?“

„Tak v tomhle s váma nesouhlasím,“ řekl Coker. „Nejenže je to vaše chyba – ale taky jste si ji sama zavinila. A považovat se za příliš oduševnělou, abyste mohla rozumět čemukoli, co má co společného s technikou, je navíc obyčejná afektovanost. Malicherná a náramně hloupá forma samolibosti. Každý začíná tak, že nic neví, ale každý – a taky každá – má rozum, s jehož pomocí se může všemu naučit. Neschopnost používat rozumu není žádná přednost, která by si zasloužila chvály, ale povážlivá mezera, ať už u chlapa nebo u ženské.“

Tvářila se pochopitelně dost nakvašeně

Coker se tvářil nakvašeně od chvíle, kdy vstoupil.

„To je všechno hezké,“ řekla, „ale nezapomínejte, že každému to taky myslí jinak. Chlapi mají buňky pro motory a pro elektriku. Ženy se zpravidla zajímají o jiné věci.“

„S touhle čalamádou afektovanosti a pověr na mě nechoďte, tu vám nezbaštím,“ ušklíbl se Coker. „Sama jistě dobře víte, že ženské mohou a dokážou – či spíš dokázaly – zacházet i s těmi nejsložitějšími a nejjemnějšími stroji, když nelitovaly námahy porozumět jim. Obvykle jsou ale příliš líné, aby se s něčím takovým namáhaly, když zrovna nemusí. Proč by se konečně obtěžovaly, když ta jejich tradiční, do nebes volající bezmocnost může být vykládána jako ženská ctnost – a práce přehrána na někoho jiného? Odhalovat pravou tvář téhle pózy nestálo za normálních okolností nikomu za to. Byla ve vás dokonce hýčkána. Muži jí nahrávali svým udatným spravováním vysavačů milovaných ženušek a vyměňováním vyražených pojistek. Byla to prostě hra přijatelná pro obě strany. Chlapácká praktičnost jako doplněk duchovní zjemnělosti a půvabné závislosti – ale tím nádeníkem, který si zasvinil ruce, byl vždycky jen on.“

Rozohněn dobrým začátkem, útočil na ni dále:

„Až doposud nám tahle duševní lenost a parazitismus mohly skýtat jakés takés povyražení. Navzdory všem těm řečem o rovnosti pohlaví, které se vedly po celé generace, měly ženy až příliš nezadatelné právo na svoji nezávislost, aby je jen ve snu napadlo se jí vzdávat. Minimálně se sice změněným podmínkám přizpůsobovaly, ale vždycky jen minimálně – a ještě s nechutí.“ Odmlčel se. „Pochybujete o tom? Dobrá, vezměme tedy fakt, že svého času ovládala tuto hru na křehký útlocit takřka každá žena, od nafoukaného frocka až po brejlatou intelektuálku – když ale přišla válka a přinesla s sebou jisté společenské závazky a zákony, obě bylo možno zaškolit na schopné průmyslové dělnice.“

„Moc dobré dělnice stejně nebyly,“ poznamenala dívka. „Alespoň to každý říká.“

„Aha, obranný systém je v činnosti. Dovolte mi tedy podotknout, že bylo takřka v zájmu nás všech, abychom to říkali. Ostatně,“ připustil, „do jisté míry to byla pravda. A proč? Nejen proto, že skoro všechny se musely zaučovat nakvap a bez příslušných základů, ale že se přitom musely taky odnaučovat zvykům, které jim byly vštěpovány celá dlouhá léta, zvykům vycházejícím z přesvědčení, že podobné zájmy jsou ženám cizí a příliš sprosté pro jejich jemnocitné duše.“

„Nechápu, proč si musíte chladit žáhu zrovna na mně,“ řekla dívka. „Já přece nejsem jediná, kdo tady byl a nespustil tu pitomou mašinu.“

Coker se zazubil.

„Máte naprostou pravdu. Není to ode mne fér. Ale naštvalo mě, že jsem našel motor hotový k práci a že nikdo nehnul ani prstem, abych ho zkusil spustit. Tupou nemohoucnost prostě nesnáším.“

„Pak byste měl tohle všechno povědět slečně Durrantové a nechodit s tím za mnou.“

„Nebojte se, ještě jí to povím. Ale není to jenom její věc. Je to i vaše věc – a všech ostatních. Myslím to vážně, věřte mi. Časy se radikálně změnily. Dneska už nemůžete říct: Ach, drahoušku, těmhle věcem já nerozumím, a čekat, že je někdo udělá za vás. Nikdo už nebude takový trouba, aby zaměňoval nevědomost s nevinností – v sázce je příliš mnoho. Nevědomost už nebude roztomilá ani směšná. Bude pouze nebezpečná, strašlivě nebezpečná. Dokud se každý z nás, jakmile to bude jen trochu možné, nepokusí porozumět spoustě věcí, které nás dříve vůbec nezajímaly, nevyvázneme z téhle šlamastiky ani my, ani ti, kdo jsou na nás odkázáni.“

„Já pořád nechápu, proč si svoje opovržení k ženám vyléváte zrovna na mně – a jenom kvůli nějakýmu špinavými motoru,“ řekla nedůtklivě.

Coker obrátil oči v sloup. „Pane na nebi! A to jsem tu před chvíli vysvětloval, že není nic, co by ženy nedokázal, když se jen pokusí využít svých schopností.“

„Řekl jste, že jsme paraziti. To od vás není moc hezké.“

„Já vám taky nechci říkat nic hezkého. A řekl jsem jenom to, že ve světě, který pominul, měly ženy na svou parazitní roli nezadatelné právo.“

„A to všechno jenom proto, že nemám ani potuchy o nějakém smradlavém, rámusícím motoru!“

„Kruci!“ zařval Coker. „Buďte té dobroty a zapomeňte na chvíli na ten motor!“

„Tak proč –?“

„Ten motor je jen symbolem všeho ostatního. Jde mi o to, že my všichni se teď budeme muset učit, jak řídit společnost a jak ji zachovat při životě; učit se nejen tomu, co by se nám líbilo, ale všemu, na co stačíme. Nebude už možné, aby lidi akorát vyplnili volební lístek a starosti přenechali někomu jinému. A stejně tak nebude považováno za naplnění společenské povinnosti, když žena donutí muže, aby ji živil a postaral se jí o hnízdečko, kde by mohla neodpovědně plodit děti, které by vychovával někdo jiný.“

„No dobře, ale pořád nechápu, co to má společného s motorama…“

„Heleďte,“ řekl trpělivě Coker, „až se vám narodí dítě, budete si přát, aby z něho vyrostl divoch, nebo civilizovaný člověk?“

„Civilizovaný člověk, to je přece jasné.“

„Potom se ale musíte postarat, aby vyrůstal v civilizovaném prostřed. Všechny životní normy, které si osvojí, bude mít od nás. Když máme dát dětem co nejvíce, musíme se naučit rozumět tolika věcem, kolik jich zvládneme, a žít tak inteligentně, jak jen to půjde. Pro všechny z nás to bude znamenat spoustu dřina a víc přemýšlení. Změněný postoj k budoucnosti.“

Dívka posbíral své šití a zpražila Cokera dlouhým kritickým pohledem.

„Myslím, že při vašich názorech by pro vás byla společnost pana Beadleyho daleko vhodnější,“ pronesla ledově. „My tady nemíníme svoje názory měnit – ani se vzdávat svých zásad. Proto jsme se taky od té druhé skupiny oddělili. Když vám způsoby slušných, úctyhodných lidí nejsou dost dobré, měl byste snad raději odejít jinam.“ A s čímsi, co znělo jako pohrdlivé odfrknutí, odešla z místnosti.

Coker ji sledoval očima. Když se za ní zavřely dveře, vyjádřil své pocity s výmluvností nosiče ryb. Zasmál jsem se……

John Wyndham

Den Trifidů