boj s větrnými mlýny

Je to už 25 let. Po rozvodu mi toho moc nezbylo.  Má bývalka byla jedináček, její matka také a navíc byl bývalý tchán doktor práv. Je jasné jak jsem asi tak mohl dopadnout. Ale o tom nechci psát. Syn zůstal jak jinak než v péči matky. Vídání tehdy se čtyřletým synem byť i po vzájemné dohodě byl problém a tak jsem to řešil a vyřešil soudní cestou. Návštěvy jsem dodržoval přesně podle soudního rozhodnutí. Ale opravdu přesně dle určení soudu. Jakákoli tolerance času předání, místa předání, vánoc a například prázdnin možná nebyla. Ale chtěl jsem se se synem vídat, tak jsem se přizpůsobil. A šlo to. Co ovšem bylo špatné, že malý chlapec byl pod neustálým tlakem matky, babičky a bohužel i prababičky a dozvídal se o špatnostech svého otce.  Věděl jsem to, protože mi to syn ve své dětské neviné dušičce všechno říkal. Mohl jsem mu to vysvětlovat a udávat věci na pravou míru, ale nedělal jsem to. Nechtěl jsem klukovi už takhle zasaženému rozvodem rodičů ještě více motat hlavu. Nechal jsem to prostě na něm. Ať si sám rozhodne co je špatné a co je dobré. Trvalo to řadu let, ale nakonec se mi to, že jsem spoustu lží a hořkosti musel spolknou opravdu vyplatilo. Dnes jsme si se synem velmi blízcí, velmi často se navštěvujeme a myslím, že se máme opravdu rádi.